Ramona na řadách (září 17)

Před pár týdny mi zavolala Ramona, že cítí, že by měla jít na řady. Že by ráda využila mých služeb, je-li to se mnou též v souladu. No musím říci, že jsem málem spadla ze židle. Bytost, která si načte z Akášy vše potřebné a touží jít se mnou jako s Průvodkyní? A tak jsem si musela pár dní zpracovávat témata z oblasti sebevědomí. V nitru jsem věděla, že vše se děje jak má, ale v lidské rovině bylo zapotřebí ještě určité záležitosti dočistit. Ramona si v průběhu též řešila své věci a nakonec termín padl na září, kdy už nejsou horka, ale zároveň fičí z polí. V duchu jsem si řekla: „No to bude něco.“ A opravdu bylo. Začalo to již před řadami a to jasnými instrukcemi, co si mám obléci. Vůbec nevím, kdo na mě mluvil, jen vím, že mé bytosti to nebyly. „Vezmi si stříbrné minišaty, stejně jsi je neměla 13 let. !“ S láskou ale s důrazem kdosi hovořil. Odpověděla jsem, že jdu přeci ve sportovním. „Tak si to vezmeš na to.“ Už jsem se nevzpouzela, pochopila jsem, že barvy mají svůj důvod. V DM drogerii mi zas nadiktovali stříbrnou sponku s hvězdou. Ještě měsíční kámen jako šperk a bylo to. Nahlásil se též průsvitný kámen Sagenit. Večer jsem si myla vlasy a Strážce řad poslal veršovanou zprávu. Byla v ní energie lásky, odvahy a cti, taková rytířská vibrace. Zprávě jsem nerozuměla, ale předala jsem ji.

Sraz byl v půl desáté. Ve tři čtvrtě přijela svítící Ramona, v radostné náladě s jejím osobitým šarmem hollywoodské hvězdy. Zároveň z ní šla pokora a respekt k mé práci a ještě jsem tam cítila jakousi mateřskou energii z její hvězdné planety. Svítilo slunce, bylo 13 stupňů, foukal lehký chladivý vítr a my se vydaly do kopce z Kounova směr les. Cestou jsme si sdělovaly osobní příběhy ze života. To se často děje před řadami, je to takový přípravný proces. Člověk ani nemá záměr o něčem hovořit a už to z něho lítá. V blízkosti Brány jsem začala být mírně nervózní. Skřítkové mě zamotali a já nemohla najít vchod. Nemělo to žádnou logiku. „Přeci jsem tudy šla snad čtyřicetkrát, tak proč nemohu najít vstupní bránu?“, pomyslela jsem si. Po pár minutách jsem vchod našla a nakonec se ukázalo proč bylo ono zdržení. Za námi šla německá rodinka a my potřebovaly nebýt při vstupu rušené.

Bránu vnímám energicky. Ramona ji ve svém vnímání načetla po svém a sdělila mi, že je to jakýsi plazmatický ochranný pás. Vstup byl povolen a my prošly. Ocitly jsme se v energiích, kde já ožívám, chce se mi poskakovat a běžet, ale zklidňuji se, protože ten, který jde a dotýká se, potřebuje svůj klid a čas. Otočila jsem se na Ramonu a její obličej byl jako by byla znovu dítětem. Cítila jsem jistou čistotu, dětskou naivitu a spontaneitu na začátku chození. Její tvář se v průběhu proměňovala. Byly jsme zrovna v jedné řadě, kterou jsem nazvala Skřítkovskou. Je tam větší množství hub kolem kamenů a více mechu než v ostatních řadách. Veselá energie skotačivých bytostí nás obklopovala, víly tančily svůj rej. Na jiné řadě jsem zas slyšela Psychika, nervová soustava (zatím všichni, kdo šli se mnou včetně mě samotné), v této řadě potřebovali setrvat déle. Asi v polovině jsem byla vtažena do prostoru, kde jsou břízy a duby. Cítila jsem, že je to její a zároveň to se mnou nějak souvisí. V tu chvíli mě požádala, zda-li mi může dát ruku na hlavu a dotknout se mé hole. Hůl dala souhlas. Cosi proběhlo, co nemám ještě ve vědomí.

Poté jsme pokračovaly dále. Ocitly jsme se v řadě, kterou jsem v tom čase a prostoru nazvala Středověk. Byla to ta samá energie z včerejší zprávy od Strážce. Trochu jsem se bála, protože v tomto období nemám inkarnační zkušenost a energie jsou pro mě velmi neznámé. Ramonka byla ve svém živlu a užívala si vibrace „Robina Hooda“. Na kamenech, kde byla voda, cítila dokonce potřebu i vodou se smočit. Jeden kámen mi hlásil, že je taková vesmírná studánka. U jiného mi přišla informace, že je spojen s tématem ženství a opravdu v realitě ten kámen vypadal jako vagína. Nikdy předtím jsem ho nezaznamenala, jakoby tam byl nový nebo jsem si ho neměla nejprve všimnout.

Většinu času jsem měla vypnutou mysl, tělo chtělo stále skákat a jít rychleji. Ramona si svým tempem naciťovala kameny a zářila. Pak proces skončil, my jsme se nasvačily u Gibbona, daly dárky řadám a bytostem a vydaly se směr Kounov. Foukal dost studený vítr a do mě se dala zima. Ramona kráčela ve svém fialovém vlněném kabátku a usmívala se.

Pozn. Nechala jsem text na otevřeném počítači a dítě mi řeklo: „Maminko z toho počítače cítím skřítka, je to Král dubáčků“. Přijde mi to podstatné, tak to zde přidávám.